Islandský kůň
Drsný ostrov Island se stal domovem koní teprve po roce 871 n. l., kdy se tam usadili norští vystěhovalci. Ti přivezli norské poníky a fjordlingy a postupně se na ostrov dostávali i koně ze Skotska, Irska a z ostrova Man. Byli to vesvěs malí koně severského typu. Z jejich směsy vznikl islandský kůň. Od roku 930, kdy byl dovoz cizích koní na ostrov zakázán, se chová v čisté formě. Podle rozměrů je to pony, ale Islanďané ho důsledně označují jako koně a velmi si ho cení v práci i ve sportu.
Islandský kůň měří v kohoutku 125 až 135 cm, ale může být i větší. Dosti velká, hrubá hlava má silné žuchvy. Tělo je krátké, zavalité, silné nohy mají krátké holeně a vynikající kopyta. Velmi hluboká hruď měří v obvodu přes 150 cm. Kštice, ocas a hříva jsou bohaté a husté, srst je tvrdá, v zimě huňatá s mimořádně teplou podsadou. Barva je libovolná, původní je šedá a plavá. V poslední době se věnuje větší pozornost výběru barvy, je uznáno 15 typů a kombinací. Asi polovina islandských koní se chová po celý rok volně, v zimě se přikrmují i rybami. Jsou úžasně otužilí a zdatní, mají vynikající orientační smysl, skvělý zrak a jistý pohyb v terénu. Prosluli svým mimochodem, zejména rychlým "toltem", který se uplatňuje na závodech. Islandský kůň je všestranný, vhodný ke každé práci, ale chová se i pro maso. Na jeho schopnostech bylo postaveno celé hospodářství ostrova. Dnes se uplatňuje ve sportu, zejména na dostizích. Proto se věnuje celá pozornost chodům. Hodí se i k drezuře, teréním a turistickým jízdám. Zřídka se vyváží.
Pottok
Potomek původních keltských koníků se chová polodivoce v hornatých částech Baskicka, na pomezí Francie a Španělska. Původně to byl neušlechtilý, ale velmi vytrvalý a všestranně použitelný poník. V posledním století se křížil s araby a velšskými pony typu B, takže vzniklo víc typů. Původní pottok je už vzácný.
Podobá se poněkud lehčímu shetlandovi, je 112 až 132 cm vysoký, má bohatou hřívu a ohon, ale hladkou srst a na nohách jen malý, chudý rous. Zbarvení je černé nebo hnědé, někdy strakaté (piebald). Větším typem je double, měřící 124 až 144 cm, vhodný k jízdě. Původní pottok sloužil hlavně jako jízdní kůň do horských terénů.
Hafling
Hafling, neboli "krásný
blonďák z Alp". Svojí výškou do 150 cm patří mezi poníky, ale možnostmi
jeho využití se hafling řadí určitě mezi koňské velikány. Rakouské národní
plemeno dostalo své jméno po vesničce Haflingen, kde vzniklo a posléze se pro
své všestranné využití, svou nenáročnost, snadnost chovu a především pro svůj
výborný charakter, rozšířilo nejen v zemích Rakouska, ale i do celého světa.
Moderní haflingové mají v rodokmenu araba jménem El Bedavi. V kohoutku měří 134 až 142 cm, koně znovu křížení s arabem až 145 cm. Formát je obdélníkový, hřbet dlouhý 137 až 150 cm, obvod hrudi měří měří kolem 172 cm a holení 18 cm. Zbarvení je vždy ryzé nebo izabelové, typická je velmi hustá, bohatá zvlněná hříva a ohon plavé nebo stříbrné barvy. Hlava s velkýma očima a malými ušima sice není klasická, ale je velmi úhledná. Nohy jsou zdravé, korektní, záď silná a kopyta vynikají kvalitou. Chody jsou volné, krok dlouhý, v horském terénu velmi jistý. Nejlepší hřebčíny označují svůj odchov výžehem ve tvaru protěže a s písmenem H uprostřed. Předkové haflinga zdědili vlastnosti horských tarpanů a uchovali si je jako předpoklad pro práci v horách. Chov na pastvinách upevňuje zdraví koně, takže mají vynikající srdce, plíce a skvělou kondici. Původně byli všestranní, sloužili jako soumaři, k jízdě i k lehkému tahu. Uplatňovali se v lesnictví i v armádě. Také císař František Josef I. jezdil v pozdějším věku na haflingské klisně. Dodnes je toto plemeno populární v Rakosku, Německu, ve Švýcarsku a v Itálii. Dováží se i do ČR, ale jeho chov zde se soustřeďuje pouze na malých farmách a rančích.
Arab
Přesné údaje o původu araba neexistují. Nepodařilo se ani prokázat, že by kdy na Arabském poloostrově žili divocí koně. Předpokládá se, že arab je potomkem koní dovezených ze starověké Persie nebo z okolních zemí. Prokazují to společné znaky s Kaspickým ponym a íránskými plemeny. Přibližně od 18. století př. n. l. chovali tyto koně beduíni. Až do 7. století n. l. se tito ušlechtilí pouštní koně chovali jen v Arábii a v blízkém okolí. Teprve s expanzí islámu se rozšířili do severní Afriky, západní Evropy a do jižní poloviny Asie. Tito kvalitní koně pak ovlivnili většinu ostatních plemen.
Arab se od jiných koní odlišuje stavbou kostry. Má jen 16 párů žeber, 5 bederních a 16 ocasních obratlů. Proto má kratší, jen jemně prohnutý hřbet, rovný kříž a vysoko nesený ocas. Krátká a jemná hlava má prohnutý (štičí) profil, mezi očima vyklenutý. Mimořádnou pohyblivost hlavy zaručuje "mitbach", pozvolné napojování hlavy na hrdlo. Krk je dlouhý, elegantně prohnutý, hříva a ohon jsou hedvábné. Štíhlé, dlouhé suché nohy mají bezvadné klouby, šikmé spěnky bez rousu a pěkně utvářená, zdravá a tvrdá kopyta. Kůže araba je velmi tenká, srst nízká, jemná a hladká. Chřípí je neobyčejně jemné, nozdry otevřené. Výška je povolena od 144 do 152 cm, může být i menší. Závisí totiž na původu, zejména na klimatu oblasti, odkud kůň pochází, a na kvalitě pastvy. Přílišná výška a hrubá stavba je pro araba největší vadou. Arab je výhradně jezdecký kůň, rychlý, vytrvalý, tvrdý, skromný a odolný. Má vynikající chody, zejména plavný, plynulý cval. Také jeho povaha je při ohnivém temperamentu výborná. Je pochopitelné, že se právě arab zasloužil o zlepšení nebo i vznik mnoha sportovních plemen. Čistokrevní arabi se podle arabské tradice dělí do pěti skupin podle pěti posvátných klisen Muhammadových. Za nejušlechtilejší se považuje typ Kuhaylan. Ač to znamená "černá antilopa", převládající zbarvení je hnědé. Saklaví je typ vynikající krásou a elegancí, vyznačuje se bílou barvou. Méně úhledný, kostnatý Muniqui vyniká rychlostí a vytrvalostí a dospívá nejrychleji z arabů. Většinou jsou to ryzáci. Hamdani jsou nejmohutnější, klidní a mírní vytrvalci. Také příslušníci skupiny Hadban jsou mohutnější, ale jsou velmi rychlí.
Araby si oblíbil Napoleon. Jeho oblíbencem byl kůň Marengo, na kterém jel i do své poslední bitvy u Waterloo (1815). Napoleon dával přednost běloušům a měl vlastní chov bílých arabů. Velmi se zaslužil o zařazení arabů do národních francouzských chovů.
Lipicán je dokonale spojen s vídeňskou Španělskou školou. Téměř si nejde jedno bez druhého představit. Ve skutečnosti se však tito bílí koně (vraníci, hnědáci i ryzáci se vyskytují zřídka) chovají skoro na celém území někdejší rakousko-uherské monarchie, a nejen pro potřeby vídeňské Španělské školy od roku 1920 v rakouském Piberu, hlavně ve státních hřebčínech v Maďarsku, Rumu
Plemeno se dosud chová v Lipici (o hřebčíně se dočtete níže), která leží v nehostinném vápencovém kraji, v Krasu na území Slovinska. Krasu vděčí Lipicán za tvrdá kopyta a silné kosti, pevné zdraví a dlouhověkost. Chov lipicána se však v posledních desetiletích rozšířil do mnoha evropských zemí a rovněž i do Ameriky a Austrálie.nsku a na území bývalého Československa.
Šest základních linií lipicánů
1. MAESTOSO - kladrubský bělouš narozený v Kladrubech (* 1773)
2. CONVERSANO - černý neapolitán (* 1767)
3. NEAPOLITANO - hnědák z Polesiny (* 1790)
4. FAVORY - plavák narozený v Kladrubském hřebčíně (* 1779)
5. PLUTO - bělouš čistě špaňelského původu, získaný z dánského dvorního
hřebčína
(* 1795)
6. SIGLAVI - bělouš, arabský hřebec (* 1810)
Z osmdesáti procent jsou lipicáni v dospělost bělouši, i když v mládí jsou
tmaví.
Zbytek - dvacet procent - tvoří vraníci a hnědáci.